EKOLOGIE: K účasti veřejnosti v rozhodování ve věcech životního prostředí

Petr Kužvart

Demokracie zastupitelská, masová, na partajním základě fungující je pouhou mocenskou procedurální hrou úzké profesionalizované politicky permanentně aktivní vrstvy – jakési volené aristokracie, jak by ji právem nazval velký Aristoteles. Je tomu tak – pokud a nakolik nefunguje na ní nezávislá aktivní a sebevědomá základna angažovaného občanstva, jež mocenské spekulace partajních sekretariátů a lobbistických skupin vyvažují a zatlačují. Sféra, která kompenzuje svou činností politická selhání v místním a regionálním měřítku a bohužel častá selhávání úřadů veřejné správy, jež až příliš často podléhají tlaku velkého kapitálu a nehájí důsledně obecné a veřejné zájmy, svěřené jim zákonem. Účast angažované veřejnosti v rozhodovacích procesech o využití území, umísťování investic a o opatřeních v ochraně veřejného zdraví a životního prostředí je prvkem živé, zdola jdoucí demokracie v pravém smyslu, tedy bezprostředním rozhodováním lidu o jeho vlastních záležitostech a veřejných věcech obce.

V situaci, kdy se politická pravice děsí zavedení standardních prvků přímé demokracie (celostátní, regionální a místní referendum, lidová zákonodárná iniciativa), v západních zemích běžných a fungujících, v situaci, kdy tato politická pravice nejednou vskrytu žehrá dokonce i na všeobecné a rovné hlasovací právo, tento klíčový výsledek politického vývoje 19. století, v nelehké situaci, kdy se zásadní rozhodnutí dělají skrytě a mimo demokratické procedury, kdy se korupce politických stran stává standardním prvkem politického systému – v této situaci je občanská aktivita zdola osvobozujícím pramenem živé vody, je jedinou zárukou a protiváhou nedemokratických, demokracií formalizujících a fakticky likvidujících sil a tendencí.

Je i něčím víc: každá politická akce zdola, každá účast v úředním či politickém rozhodování je i živou bezprostřední školou občanské angažovanosti. Je cvičištěm pro zúčastněné. Je jádrem probouzejícím aktivitu, jdoucí za hranice bezprostředních soukromých zájmů atomizovaných jedinců. Některé zákony na ochranu životního prostředí, pocházející z počátku 90. let, dovolují občanským sdružením vstup do správního řízení před stavebními úřady a jinými správními orgány. Dnes by establishment něco takového stěží připustil, v letech 1991-1992 ještě však nebyl stabilizován, byrokratické aparáty nebyly konsolidovány, skupinové zájmy nových vlastníků ještě nepůsobily a v nezralé, poněkud chaotické době přechodu od reálného socialismu k reálnému kapitalismu se dalo prosadit všelicos. Však také přicházejí v následujících letech opakované pokusy o demontáž oněch demokratizačních prvků v právu životního prostředí. Jsou totiž upřímně nenáviděny a ostouzeny jak značnou částí staronového českého úřednictva, tak i ze strany mocných investorských firem, často vzniklých spojením zahraničního kapitálu a tuzemských kompradorů.

Odpůrci účasti veřejnosti v rozhodování nemohou pochopit, jak je možné, že lidé, kteří nemají ani kapitál, ani jiný velký majetek, ani politickou moc, ani úřední funkci, ale jen žijí v daném území, mají mít právo mluvit do umisťování hypermarketu, obytného souboru, továrny či dálnice, případně do uskutečnění těžebního záměru v tomto území. Co je jim do toho? Otázky environmentální a hygienické mají přece na starosti zákonem určené dotčené orgány veřejné správy - od kterých většinou mají investoři již záměr odsouhlasen - tak co? Kdo si to dovoluje zdržovat? Právo mluvit do rozhodování přece mají z principu a odjakživa mocní a bohatí! Ti nejlépe vědí, jak věci uspořádat, mají přece společenskou odpovědnost na rozdíl od toho, kdo nic nemá a nic neznamená atd. ... (Tohle není výmysl, to je odposlechnuto!)

Naštěstí, na rozdíl od minulých staletí je tomu už dnes i u nás jinak. Pokud bylo ještě během minulého století pravdou, že mluvit do veřejných věcí mohli na základě majetkového censu a dalších omezení jen ti mocní a bohatí, pak všeobecné hlasovací právo znamenalo průlom. Právo mluvit do toho získali do jisté míry všichni. Ovšem naprostá většina jen vhozením hlasovacího lístku do urny jednou za pár let. To se ukázalo jako výhoda pro politické elity, ale nápor fašismu v prvé polovině našeho století ukázal, že je to zásadní slabina. Demokracie je totiž tím stabilnější, čím více se s ní identifikují obyčejní lidé, tedy nejširší společenské vrstvy. A labilní je tehdy, když těmto vrstvám nic neříká a jakoby se jich netýká.

Pokud se do demokratických procedur daří soustavně vtahovat většinu společnosti, pak zpravidla lépe funguje, není jen vyprázdněnou parlamentní procedurální hrou politických kotérií o podíl na moci a z toho plynoucí prebendy. Ale aby se s ní většina společnosti opravdu identifikovala, k tomu nestačí jednou za pár let hlasovací lístky a mezi tím jen parlamentní a úvodníkové krasořeči. K tomu je třeba většinu do hry opravdu vtáhnout. A to se po Druhé světové válce ve vyspělých zemích začalo dařit prostřednictvím rozvoje jistých prvků přímé demokracie uvnitř prostředí demokracie nepřímé, zastupitelské.

Prvky přímé demokracie nejsou jen lidová hlasování (referenda), ale i jakékoli jiné formy přímé účasti "lidu", zainteresované či dotčené veřejnosti, občanstva atd. na rozhodování společných, veřejných záležitostí. Takže i účast v procesu územního plánování a posuzování vlivu na životní prostředí (kde jde pohříchu spíše o konzultativní prvky), a dále účast ve správních řízeních před různými úřady. V těchto řízeních ovšem musí vystupovat pouhý reprezentant veřejnosti, nikoli ona sama. Tím reprezentantem jsou ze zákona environmentální občanská sdružení, pokud splní předepsané podmínky.

Pokud velké protifeudální revoluce prosadily abstraktní rovnost všech a právo neprivilegovaných, ale majetných mluvit do veřejných záležitostí, pak vítězný boj za všeobecné a rovné hlasovací právo na přelomu 19. a 20. století znamenal uznání faktu, že do veřejných věcí mají právo mluvit všichni - ale pouze volebním aktem. To bylo v krizi tváří v tvář triumfu fašistických diktatur málo, a tak se sáhlo k zatažení všech do rozhodování i prostřednictvím prvků přímé demokracie různých forem. Došlo k uznání práva dotčené veřejnosti mít účast v rozhodování jí se dotýkajícího. Naposled toto proklamovala Aarhusská konvence (Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí) z roku 1998, přijatá na bázi EHK OSN. Od práv urozených, přes práva bohatých a rovné právo všech se dospělo k právu participace dotčených či zainteresovaných.

Není tedy pravdou, že do toho dotčená veřejnost nemá co mluvit. Za jejím nárokem stojí staletí vývoje evropských politických systémů a politického myšlení. Má tedy právo do věcí mluvit! Již z toho důvodu, že je (spolu)odpovědna za své životní prostředí a má nárok na to, aby bylo příznivé nebo alespoň přijatelné.

A dotčené orgány státní správy, jež při rozhodování o zásazích v prostředí mají chránit zákonem určené veřejné zájmy (zájmy na ochraně přírody, krajiny, ovzduší, lesa, zemědělské půdy, vody, horninového prostředí, veřejného zdraví, bezpečnosti silničního provozu apod.), velice často selhávají, kapitulují před silnými zájmy investorů, nehájí veřejné zájmy důsledně, postupují alibisticky, případně věci odborně nezvládají. Takové případy nejsou zdaleka ojedinělé. Pokud v rozhodování spolupůsobí, občanská sdružení, často se dostávají do pozice poslední linie obrany před zhoubnými záměry, vykompenzovávají pak pracně předchozí selhání úřadů a důsledně sledují veřejný zájem místo nich, jsouce přitom upřímně nenáviděny úředníky (kterým zosobňují a připomínají jejich vlastní profesionální a nejednou i mravní selhání) a také investory, pro které jsou nepředvídanou a nepříjemnou překážkou ve chvíli, kdy po pacifikaci veřejné správy měly za to, že je již vše zařízeno, cesta k uskutečnění záměru je volná a kšeft se konečně roztočí. Ale jsou i jiné varianty téže situace. Na veřejnou správu má kolikrát účast veřejnosti kultivující vliv. Úředník ví, že je sledován a kontrolován veřejností, nedovolí si proto tak trapně selhat, někdy se dokonce za občanská sdružení schovává a tvrdí, že on by to povolil, ale když veřejnost je proti ... nebo dokonce přihraje občanskému sdružení informace o zhoubném záměru, proti kterému se bojí sám postavit a vybídne je, ať se do toho vloží.

Protože se účast veřejnosti jednoznačně osvědčila, byť často prodlužuje a komplikuje řízení a někdy nutí k redukování nepřijatelných záměrů nebo je i zcela maří, uvažujeme o jejím rozšíření z

• oblasti ochrany přírody a krajiny spolu s
• případy posuzování vlivů na životní prostředí na tyto další sféry:
• ochranu životního prostředí jako celku – není důvod vydělovat pouze ochranu přírody a tuto oblast privilegovat,
• veřejné zdraví (hygienu) - důvodem je fakt, že okresní hygienik selhává téměř pravidelně,
• nemovité kulturní památky jako integrální součást kulturní krajiny jak urbanizované, tak i v extravilánu sídel.

Není pochybnost, že takový návrh vzedme vlnu odporu a snah o úplnou likvidaci účasti veřejnosti v řízeních a rozhodování, ale za to riziko to přece stojí. Navzdory malému omezenému a zaostalému českému Hulvátovu je ale nutno jít vpřed spolu s vyspělou Evropou a jejími vývojovými trendy.

Článek je převzat z internetového deníku Neviditelný pes